Když se o něčem řekne, že je to digitální, nebo naopak elektronické, je v tom nějaký rozdíl? Nebo je to jedno a to samé? Liší se nějak digitální dokumenty od elektronických dokumentů? Je nějaký rozdíl mezi digitálními podpisy a elektronickými podpisy?
„Digitální“, alias „číslicové“, je o způsobu zachycení, alternativou je „analogové“
V právu se oba přívlastky příliš nerozlišují a většinou jsou vnímány jako synonyma. Ale technické obory mezi nimi vnímají rozdíl. Ten je dán už tím, že každý z těchto přívlastků vypovídá o něčem jiném.
Přívlastek digitální vypovídá o způsobu zachycení, zaznamenání resp. znázornění nějakého konkrétního obsahu. Nejčastěji pomocí nul a jedniček, neboli dvou dvojkových, alias binárních číslic. Takže v češtině bychom mohli používat přívlastek „číslicový“. Ale to působí poněkud nemoderně, a tak se i v češtině používá spíše přívlastek „digitální“.
Ještě si ale řekněme, že ony číslice nemusí nutně být jen dvě, a to nuly a jedničky. Může to být i více číslic, třeba všechny desítkové či šestnáctkové. A nemusí to být ani číslice: mohou to být i další různé hodnoty. Důležité je, že jsou to konkrétní, pevně dané a navzájem různé hodnoty. Slovy matematiky jde o diskrétní hodnoty. Je jich vždy jen omezený počet.
Alternativou k digitálnímu je to, když je něco analogové. Což znamená zachycené pomocí něčeho souvislého, co lze libovolně zjemňovat, neboli co může nabývat nekonečně mnoha hodnot. Nikoli jen několika konkrétních, resp. diskrétních hodnot, jako u digitálního způsobu zaznamenání.
„Elektronické“ je o způsobu, jak s něčím pracujeme, alternativou je „mechanické“ či „ruční“
Naproti tomu přívlastek elektronický vypovídá o tom, jak s něčím pracujeme. Jak to zpracováváme, konzumujeme či jinak využíváme. Zde konkrétně pomocí elektronických zařízení: od zařízení charakteru spotřební elektroniky až po nejrůznější počítače.
Alternativou k elektronickému zpracování pak je zpracování mechanické či ruční zpracování.
Příklad: gramodesky a jejich mechanické či elektronické přehrávání
Ukažme si rozdíl na konkrétních příkladech. Kdysi dávno se hudba nahrávala na vinylové gramodesky. Byl to analogový záznam, resp. způsob zachycení. Pro přehrávání těchto desek se původně používaly ještě mechanické gramofony na kliku, a tedy vlastně na ruční pohon. Teprve později se objevily moderní gramofony, coby elektronická zařízení, vyžadující napájení.
Zjednodušeně tak jde o příklad obsahu zachyceného analogově, se kterým se pracuje buď mechanicky, nebo elektronicky.
Příklad: součet číselné řady na mechanické či elektronické kalkulačce
Nyní si představme digitálně zachycený obsah, například nějakou sadu čísel, kterou chceme sečíst. Můžeme to udělat ručně, nebo na nějaké mechanické kalkulačce. Ale dnes už převažuje zpracování elektronické, na elektronické kalkulačce či přímo na počítači.
Zde tedy jde o příklad digitálně zachyceného obsahu, který může být zpracováván jak mechanicky, tak i elektronicky.
Příklad: jak analogové, tak i digitální televizní vysílání je elektronické
Dalším příkladem, na kterém je dobře vidět rozdíl mezi způsobem zachycení a způsobem zpracování, je televizní vysílání. Samotný obraz a zvuk byl původně zaznamenáván a šířen jako analogový, a jeho příjem byl velmi často nekvalitní: byl plný šumu a měl tzv. duchy. Když se později přešlo na digitální vysílání, tedy s digitálním způsobem záznamu i šíření obrazu a zvuku, kvalita příjmu se výrazně zvýšila, a vzrostla i efektivnost využití frekvenčního spektra: do menšího rozsahu frekvencí se vešlo naopak více programů. Přitom jak analogové, tak i digitální televizní vysílání je elektronické. Naše televizory jsou elektronické přístroje.
Právo u dokumentů rozlišuje jen dvě varianty
Celé si to nyní můžeme shrnout tak, že technické obory používají dvě rozlišující kritéria: jedním je způsob zachycení, a podle toho je něco buď analogové, nebo digitální. Druhým rozlišujícím kritériem je pak způsob zpracování, a to se odehrává buď elektronicky, nebo mechanicky, případně ručně.
Naproti tomu právo, a to třeba konkrétně u dokumentů, používá jen jedno rozlišující kritérium. Podle něj pak vybírá jeden z dvojice vzájemně alternativních přívlastků. Bohužel různé zákony pracují s různými dvojicemi těchto přívlastků.
V archivnictví se rozlišují analogové a digitální dokumenty
Například zákon o archivnictví a spisové službě rozlišuje na jedné straně analogové dokumenty, resp. dokumenty v analogové podobě, a na straně druhé digitální dokumenty, resp. dokumenty v digitální podobě.
Analogové dokumenty přitom tento zákon chápe jako informace, zaznamenané na fyzickém nosiči. Což je nejčastěji papír, ale může to být i něco jiného, například gramodeska, magnetofonová páska, filmový pás apod. Naproti tomu za digitální dokument je v archivnictví považován takový, který je zachycen digitálně, konkrétně pomocí nul a jedniček, a díky tomu nemusí být vázán na žádný konkrétní fyzický nosič.
Nejčastěji se rozlišují listinné a elektronické dokumenty
Nejvíce zákonů, konkrétně třeba daňový řád, notářský řád, občanský soudní řád, zákon o právu na digitální služby a mnoho dalších zákonů i podzákonných právních předpisů rozlišuje na jedné straně listinné dokumenty, resp. dokumenty v listinné podobě, a na straně druhé elektronické dokumenty, resp. dokumenty v elektronické podobě.
Přitom listinné dokumenty jsou těmito zákony chápány ve smyslu zaznamenání na takový druh fyzického nosiče, který je charakterizován jako list. Opět jde nejčastěji o papír, ale může to být i něco dalšího, na co lze v obvyklém smyslu psát či kreslit. Jako třeba ubrousek, víko od nějaké papírové krabice, kus kůže a podobně. Ale asi ne třeba gramodeska, magnetofonová páska či filmový pás.
Pojem „listinný dokument“ tak v drtivé většině případů splývá s pojmem „analogový dokument“, a oba pojmy pak představují synonyma. Ale stejně tak existují i dosti speciální případy dokumentů, které lze zahnout pouze pod jeden pojem, ale nikoli pod ten druhý.
To pojem „elektronický dokument“ je mimo zákona o archivnictví a spisové službě chápán v zásadě stejně jako pojem „digitální dokument“ v archivnictví. Tedy nikoli ve smyslu elektronického způsobu zpracování, jak by odpovídalo významu přívlastku „elektronický“ v technických oborech, ale ve smyslu digitálního způsobu zachycení, resp. zaznamenání, pomocí nul a jedniček.
Věcně správný je tedy spíše pojem „digitální dokument“, používaný v zákoně o archivnictví a spisové službě. Nicméně mimo něj v právu převažuje pojem „elektronický dokument“.
Co jsou dokumenty obsažené v datové zprávě?
Vedle obou těchto pojmů ale naše právní úprava zná ještě pojem, používaný ve stejném významu, a to „dokument obsažený v datové zprávě“. Zavedl jej zákon č. 300/2008 Sb. o elektronických úkonech a autorizované konverzi, ve svém § 22, a je používán jako faktický ekvivalent pojmu „elektronický dokument“, resp. dokument v elektronické podobě.
V praxi se tak běžně hovoří o konverzi mezi listinnými a elektronickými dokumenty, resp. mezi listinnou a elektronickou podobou dokumentů. Takto o možnostech konverze hovoří například samotné Czech POINTy, které konverzi provádí, a stejně tak například i metodické materiály, vytvořené Ministerstvem vnitra pro úředníky a obsluhu Czech POINTů.
Nejsou elektronické podpisy jako digitální podpisy
Přívlastky „elektronické“ a „digitální“ se ale nepoužívají jen v souvislosti s dokumenty, ale třeba i v souvislosti s podpisy. Tedy, přesněji: právní úprava, a to jak ta unijní, tak i ta naše národní, používá jen přívlastek „elektronický“. Zná tedy jen elektronické podpisy. Pojem digitální podpis tedy není pojmem práva. Je používán v běžné praxi a v technických oborech, a to v poněkud užším kontextu, než právní pojem elektronický podpis.
Pojem digitální podpis je společným označením pro zaručený, uznávaný a kvalifikovaný elektronický podpis. Tedy pro takové podpisy, které jsou založeny na certifikátech a které vznikají výpočtem, který vychází z kryptografických algoritmů, technik a metod. Nezahrnují tedy takové podpisy, které stále ještě vyhovují velmi široké definici elektronických podpis v právní úpravě, ale nesplňují ani ty nejméně přísně požadavky, které právní úprava klade na zaručené elektronické podpisy.
Mezi digitální podpis konkrétně nepatří to, čemu se v právu – a to také neformálně – říká prosté elektronické podpisy, protože to také není pojem práva. Prostý elektronický podpis není založen na kryptografii a nevzniká výpočtem, ale nějak jinak. Například napsáním nějakého kusu textu, vložením nějakého obrázku, třeba naskenované křivky vlastnoručního podpisu, nebo připojením nějaké ikony a podobně. Takovéto prosté podpisy jsou tedy elektronickými podpisy, ale nejsou současně digitálními podpisy.